Rozhovor – Tomáš „Rattlesnake“ Hron: Vadí mi, že se někteří lidé považují za zápasníky, přitom nezvládnou uběhnout kilometr!

Bývalý český reprezentant v kickboxu a thajském boxu Tomáš „Rattlesnake“ Hron patří mezi nejzkušenější osobnosti domácí scény bojových sportů. Během více než dvacetileté kariéry nastupoval proti předním světovým bojovníkům, mezi které patřili Alexey Ignashov, Hesdy Gerges, Daniel Ghiță nebo Andrei Stoica.

Na galavečeru Redneck Fight 15, který se uskutečnil 3. října 2026 na brněnském Špilberku, se Hron představil v roli trenéra Hron Gym & Gauny Teamu. Během rozhovoru jsme probrali úspěchy jeho svěřenců, vývoj bojových sportů, náročnost profesionální přípravy i jeho zkušenosti ze zahraničních galavečerů.

Hron se otevřeně vyjádřil také k současnému trendu, kdy se podle něj někteří lidé označují za zápasníky bez odpovídajících zkušeností. Zavzpomínal na významné soupeře své kariéry, zhodnotil možnosti Radka Nováka a promluvil o subjektivním bodování, rozhodčích i kontroverzním ukončení zápasu Karlose Vémoly s Marpem.

Na Redneck Fight 15 jsme zatím viděli zápasy z předzápasové karty. Líbil se vám některý speciálně?

Líbily se mi hlavně zápasy mých kluků. Neměl jsem moc času sledovat ostatní utkání, protože jsem se musel věnovat svým svěřencům. Jsem rád, že vyhráli. Zatím máme skóre asi 4 nebo 5:0, takže jsem spokojený.

Daří se vám podobně také na jiných akcích?

Samozřejmě, ale kvalita bojových sportů v Česku roste. Momentálně máme hodně mladých kluků, kteří teprve začínají. Někteří si chtějí vyzkoušet třeba jen jeden zápas. Člověk od nich nemá velká očekávání, ale o to větší radost má, když svůj první zápas zvládnou a vyhrají.

Měl jsem například svěřence, kterému je padesát let. Chtěl si vyzkoušet zápas, tak jsem ho připravil. Vyhrál, byl spokojený a šťastný. To je pro mě nejdůležitější.

Pozorujete jako trenér, jak se lidem díky bojovým sportům mění život? Vybavíte si nějaký konkrétní příklad?

Konkrétně jmenovat nebudu, ale měl jsem mladého kluka s velkou nadváhou, který si vůbec nevěřil. Začal trénovat, zhubl spoustu kilogramů a nakonec si vyzkoušel i zápas.

Bohužel už potom ve sportu nepokračoval a vrátil se k běžnému životu. Ale když přišel, byl to kluk bez sebevědomí. Díky tréninku ho získal a vyrostl z něj chlap. A to je pro mě důležité. Nejde vždycky jen o výsledek v ringu.

Život profesionálního zápasníka tedy není jednoduchý. Co všechno musí člověk podstoupit, pokud chce být skutečně dobrý?

Zápasení není pro každého. Na fotografiích na Instagramu to vypadá krásně, ale skutečná realita je úplně jiná.

Pokud to člověk myslí vážně, musí přijmout celý životní styl. Musí mít rád tvrdý trénink, ranní vstávání, bolest a každodenní rutinu. Když chcete být dobrý zápasník, musíte být ochotný podstupovat bolest a neustále překonávat sám sebe.

Musíte každý den vstát a dělat stejné věci rok, dva, tři nebo deset let. Neopakujete je stokrát, ale milionkrát. Teprve potom máte šanci uspět.

Nedávno mi jeden mladý kluk napsal, že už rok a půl dělá pořád to samé a přestává ho to bavit. Odpověděl jsem mu, že já to dělám dvacet let.

A právě o tom trénink je. Nikdy nic není dokonalé a pořád je co zlepšovat. Podívejte se na tenisty, hokejisty nebo fotbalisty. Ti nejlepší neustále opakují stejné věci, aby je zvládali co nejlépe.

Znamená to, že by měl zápasník neustále pilovat jednu silnou techniku, podobně jako např. Karlos Vémola drilluje svůj takedown a konkrétní submisi?

Ne, tak jsem to nemyslel. Nejde o to trénovat jenom jeden úder nebo jednu techniku. Jde o to neustále opakovat údery, kopy, kombinace a všechny ostatní věci, které k danému sportu patří.

Profesionální sport je založený na opakování. Karlos Vémola musel svůj takedown na tréninku provést nesčetněkrát, aby ho potom dokázal správně použít v zápase.

Co byste na dnešních bojových sportech změnil?

Bojové sporty jsou dneska hodně populární a trendy. Problém vidím v tom, že se spousta lidí pasuje do role zápasníků, i když jimi podle mě nejsou.

Když si půjdu zahrát fotbal, nebudu o sobě hned tvrdit, že jsem fotbalista. Když půjdu dvakrát na led, nestane se ze mě hokejista. Stejně tak se člověk nestane zápasníkem po několika trénincích.

Dneska někdo přijde dvakrát trénovat, udělá si pár fotek na Instagram, dostane příležitost zápasit v nějaké organizaci a najednou se prezentuje jako zápasník.

Tím nechci dehonestovat žádnou organizaci ani konkrétní zápasy. Vadí mi, že se někteří lidé považují za zápasníky, přestože nemají ani základní sportovní kondici. Kdyby měli uběhnout kilometr, tak to nezvládnou.

Nijak mě to nerozčiluje, ale myslím si, že označení zápasník by mělo něco znamenat.

Myslíte si, že některým lidem chybí také respekt k soupeřům?

Za mě do sportu patří úcta a respekt. Já jsem své soupeře vždycky respektoval, i když mě třeba kritizovali nebo uráželi.

Je to otázka zdravého sebevědomí. Nemusím chodit, hulákat a předvádět se, abych si uměle dodával sílu.

Skutečná síla je vidět v ringu, ve sportovním výkonu a v tom, jak se člověk chová k soupeři.

Když se někdo chová jako idiot před zápasem a stejně se chová i po něm, tak je prostě idiot. To pro mě není sportovní chování.

Jak vnímáte současný trash talk a prezentaci zápasníků na sociálních sítích?

Podívejte se, kolik lidí dneska kopíruje Conora McGregora. Jenže McGregor za tím vším dokázal předvést i odpovídající sportovní výkon. A právě v tom je ten rozdíl.

Trash talk má ve sportu své místo. Dokáže přitáhnout pozornost, prodat zápas a naplnit arénu. Ale musí za ním být také nějaká sportovní kvalita.

Když někdo před zápasem vykřikuje, co všechno udělá, a potom v ringu nepředvede vůbec nic, tak je to prostě kašpar.

Sociální sítě dnes umožňují každému prezentovat svůj názor a vytvářet si nějakou image. Je to strašně jednoduché a nejsem si jistý, jestli je to vždycky dobře.

Jak vznikla vaše přezdívka Rattlesnake?

Protože chovám chřestýše. Mám je také vytetované. Tady mám jednoho (ukazuje tetování) a tady druhého, takže mám dva.

Které zápasy nebo soupeře ze své profesionální kariéry považujete za nejvýznamnější?

Určitě třeba Hesdy Gerges. Zápas na Glory mi nabídli pouhé tři dny předem. Byl jsem nemocný, ale přesto jsem nabídku přijal, protože Gerges tehdy patřil ke světové špičce.

Řekl jsem si, že zápasit na Glory se člověku nepoštěstí každý den, a tak jsem do toho šel.

Dalším velkým soupeřem byl Andrei Stoica. Zápasili jsme v O2 areně ve váze do 95 kilogramů a skoro nikdo nevěřil, že ho dokážu porazit. Přesto jsem vyhrál.

To jsou pro mě cenná vítězství, protože šlo o opravdu kvalitní soupeře.

Zápasil jste také s Juliusem Mockou. Jak na tento zápas vzpomínáte?

S Mockou jsem prohrál v Litvě, myslím, že ve Vilniusu. V té době už jsem měl se svým trenérem napjatější vztahy a cítil jsem, že potřebuju udělat změnu.

Ten zápas pro mě nebyl dobrý a následně jsem začal řešit, jak pokračovat dál.

Dvakrát jste porazil Alexeye Ignashova. Co pro vás tato vítězství znamenala?

Ignashov byl můj velký vzor. Opravdu jsem ho obdivoval. Nakonec jsem s ním dvakrát zápasil a oba zápasy vyhrál.

To jsou soupeři, kterých si nesmírně vážím. Když se člověk dostane do ringu se svým vzorem a dokáže ho porazit, je to samozřejmě cenné.

Cenným vítězstvím byl také zápas s Cătălinem Moroșanem?

Moroșanu byl Rumun, kterému se přezdívalo Karpatská smrt. Byl to známý a kvalitní soupeř.

Porazil jsem ho v Praze a dodnes to považuju za jeden ze svých cenných skalpů.

Freda Sikkinga jste porazil na Heroes Gate a později také na Oktagonu. Jaký to byl soupeř?

Fred trénoval v Holandsku a znali jsme se už dlouhé roky. Když mi na Oktagon sháněli soupeře, nakonec oslovili právě jeho, takže jsme se utkali podruhé.

Byl to hodně tvrdý soupeř. Nebyl to podle mě žádný velký technik, ale byl to silný a odolný kluk, který se nebál jít do výměn. Takový typický holandský bojovník.

V Hron Gym & Gauny Teamu připravujete také bojovníky pro Redneck Fight. Jak máte rozdělené trénování s Gaunym?

Jsme 3 trenéři - Já, Gauny a Jirka Jaroš a při trénování se střídáme. každý z nás vede některý den. Navzájem si pomáháme podle toho, kdo má zrovna čas a kdo trénink vede.

Když třeba Gauny nemůže, vedu trénink já. Záleží na konkrétní situaci.

Radka Nováka jsem připravoval já a Gauny připravoval Radka Kratochvíla.

Radek Novák nastoupil na Redneck Fight 15 proti Dannymu Leadbetterovi o titul Krále Rednecku. Jak důležitá pro něj byla tato příležitost?

Myslím si, že pro Radka to byla velká motivace. Měl za sebou dvě porážky a podle mě se na některé předchozí zápasy nepřipravil úplně dobře.

Nemyslím tím fyzickou přípravu, ale především psychické nastavení. Mám pocit, že v některých zápasech nebyl v hlavě správně nastavený. Samozřejmě jsou to jeho osobní záležitosti, které si musí vyřešit sám.

Věřím, že právě tento titulový zápas pro něj mohl představovat příležitost znovu se nastartovat a dostat se na vítěznou vlnu.

Možností má dneska spoustu. Může zápasit na domácí scéně, v Králích ulice nebo případně v zahraničí.

Co podle vás rozhodlo o jeho předchozí porážce s Matějem Királym na galavečeru Králi Ulice?

Podle mě ten zápas nezvládl hlavně psychicky. Matěj Király je velký a silný chlap, kterého rozhodně nepodceňuju, ale myslím si, že Radek měl šanci vyhrát.

V určité chvíli se podle mě psychicky zlomil a tím o zápas přišel.

Až později jsem se dozvěděl, že v té době řešil také nějaké osobní problémy. Nechci zacházet do jeho soukromí, ale i takové věci mohou zápasníka ovlivnit.

Samozřejmě to není omluva, ale může to vysvětlovat, proč se zápas nevyvíjel podle očekávání.

Myslíte si, že Radek Novák může mít problém zápasit mimo domácí prostředí?

Nemyslím si, že by to byl vyloženě jeho případ. Připravoval jsem ho i na zápas v Praze a tam mu to šlo.

Samozřejmě pro některé zápasníky může být těžké nastoupit v cizím prostředí, kde jim nikdo nefandí. To může být velký psychický problém.

Ale u Radka to tak nevnímám.

Jak jste vnímal zahraniční zápasy během své kariéry? Motivovalo vás nastupovat proti domácím favoritům?

Mě to motivovalo strašně. Přijel jsem do zahraničí, kde byl domácí zápasník favoritem, a chtěl jsem ho porazit před jeho publikem.

Například v Miláně jsem nastoupil do pyramidy, kde jsem byl považovaný za outsidera. Dokázal jsem porazit favority a celou pyramidu vyhrát.

Jedním ze soupeřů byl Sergej Gur, výborný běloruský zápasník, kterého jsem předtím sledoval v televizi. Najednou jsem proti němu stál v ringu a dokázal ho porazit.

Samozřejmě se mi ne vždycky podařilo vyhrát. Prohry ke sportu patří.

Ale vítězství venku má pro mě zvláštní hodnotu. Vyhrát doma je skvělé, ale v zahraničí musíte překonat nejen soupeře, ale také atmosféru, ve které vám nikdo nefandí.

A když dokážete domácího favorita porazit a získat si respekt místního publika, je to úžasný pocit.

Zmínili jsme také Václava Siváka, který je stále neporažený. Jak jej hodnotíte?

Vašek má zatím kolem třiceti zápasů, já jsem jich měl sto třicet.

Samozřejmě ho obdivuju. Je to výborný zápasník.

Jaký máte názor na subjektivní bodování v bojových sportech? Zažil jste během kariéry kontroverzní rozhodnutí?

Samozřejmě, že ano. Zažil jsem různé situace.

Jednou jsem například zápasil v zahraničí a po skončení zápasu vyhlásili remízu. Řekli nám, že půjdeme do extra kola, ale ještě než jsme do něj nastoupili, oznámili změnu výsledku. Najednou soupeř vyhrál o jeden bod.

Takové věci se prostě dějí.

Když se člověk bojovým sportům věnuje dlouho, musí některé věci přijmout tak, jak jsou. Samozřejmě vás to může mrzet, můžete se rozčilovat nebo podat protest, ale rozhodování je součástí sportu.

Myslíte si, že by bylo možné systém bodování změnit a více jej zpřehlednit?

Myslím si, že se všechno postupně vyvíjí. Neříkám, že vždycky správným směrem, ale je možné, že někdo časem přijde s jiným systémem, který bude fungovat lépe.

V amatérských soutěžích se například používají tlačítka, kterými rozhodčí zaznamenávají bodované údery. To je jedna z možností.

Nakonec záleží na organizátorech a pravidlech konkrétní soutěže, jaký způsob bodování zvolí.

Když jsem zápasil já, důležité bylo, aby údery měly viditelný účinek. Nestačilo soupeře jen lehce zasáhnout. Úder musel mít skutečný efekt.

V minulosti se hodně diskutovalo o ukončení boxerského zápasu Karlose Vémoly s Otakarem "Marpem" Petřinou rozhodčím Fránou. Jak jste toto rozhodnutí vnímal?

Honzu Fránu mám rád a myslím si, že patří mezi nejkvalitnější rozhodčí u nás.

Samozřejmě se může stát, že dva lidé budou stejný zápas hodnotit rozdílně. Každý může mít trochu jiný pohled.

Ale já Honzu považuju za velmi zkušeného a respektovaného rozhodčího.

Ten zápas už si úplně přesně nevybavuju, ale myslím, že byl ukončený kvůli neaktivitě.

Já mám Marpa rád, ale obecně si myslím, že když je zápasník pasivní a nedává najevo, že může pokračovat v boji, rozhodčí musí situaci vyhodnotit.

Dva odborníci mohou mít na stejnou situaci rozdílný názor. To ještě neznamená, že jeden z nich musí mít nutně pravdu a druhý se mýlí.

Rozhodčí musí přímo v ringu udělat rozhodnutí, které v danou chvíli považuje za nejlepší pro zápasníka.

Má k tomu své kompetence a pravomoci. My s jeho rozhodnutím samozřejmě můžeme nesouhlasit nebo podat protest, ale konečné rozhodnutí v té chvíli dělá on.

Někteří funkcionáři namítali, že ukončení přišlo bez předchozího stržení bodů, že se v tom samém duchu odehrál vlastně celý zápas. Může podle vás i zkušený rozhodčí udělat chybu?

Už si ten konkrétní zápas nepamatuju natolik dobře, abych mohl přesně hodnotit všechny okolnosti.

Obecně ale rozhodčí zápasníky za neaktivitu napomínají. Pokud to odpovídalo pravidlům, podle kterých se zápasilo, pak to mohlo být oprávněné.

Znovu ale říkám, že Jana Fránu považuju za zkušeného rozhodčího. To samozřejmě neznamená, že nemůže udělat chybu.

Každý člověk se může ve svém úsudku v danou chvíli zmýlit. Tak to prostě v životě je.

Závěrem rozhovoru s Tomášem „Rattlesnakem“ Hronem

Tomáš Hron během rozhovoru nabídl pohled zkušeného profesionálního zápasníka a trenéra na současný vývoj bojových sportů. Za zásadní považuje především pravidelnou přípravu, disciplínu, respekt k soupeřům a schopnost přijmout každodenní tréninkovou rutinu jako součást životního stylu.

Kriticky se vyjádřil k lidem, kteří se podle něj příliš rychle označují za zápasníky, aniž by jejich zkušenosti a sportovní výkony odpovídaly takové prezentaci. Zdůraznil přitom rozdíl mezi skutečným sebevědomím a obrazem vytvářeným prostřednictvím sociálních sítí.

Vedle současného působení v Hron Gym & Gauny Teamu se vrátil také ke své bohaté závodní kariéře. Připomněl významné soupeře, mezi nimiž nechyběli Alexey Ignashov, Hesdy Gerges nebo Andrei Stoica, a vysvětlil, proč ho zahraniční zápasy proti domácím favoritům mimořádně motivovaly.

Pozornost věnoval rovněž Radku Novákovi, na jehož přípravě se podílel, a významu psychického nastavení před zápasem. V závěru rozhovoru otevřel téma subjektivního bodování a rozhodování v bojových sportech. Přestože připustil možnost chyb, zdůraznil význam zkušeností a kompetencí rozhodčích, mezi nimiž vyzdvihl Jana Fránu.

Zdroj: Tomáš Hron, Redneck FIght