Proč je UFC podle fanoušků vtip? Výhry už neznamenají titulovou šanci

Po posledním vítězství Seana O’Malleyho se znovu otevřelo téma, které se mezi fanoušky bojových sportů vrací pravidelně: nakolik UFC funguje jako sportovní soutěž, a nakolik jako produkt, kde rozhoduje hlavně obchodní logika. Zásadní spor je jednoduchý. Ve sportu má platit meritokracie, v praxi ale často vyhrává „správný zápas“, který zvýší prodeje a pozornost.

O’Malley: prioritou je Petr Yan a návrat k pásu

O’Malley říká jasně, že chce příště Petra Yana a chce titul. Neobaluje to: být šampionem znamená citelně vyšší peníze než být jen vyzyvatelem. A právě návrat k pásu je pro něj další krok, ideálně v rematchi, který má navíc příběh, protože jejich první zápas byl těsný.

Současně dává najevo, že kdyby existovala ještě výdělečnější varianta, bral by ji. Není to nic nepochopitelného, ale přesně tady naráží sportovní logika na realitu byznysu.

Proč to fanoušky štve: opakované „výhody“ a čekání na titul

Hlavní kritika se netýká toho, že O’Malley chce nejlepší peníze. Kritika míří na systém, který podobný přístup umožňuje a někdy i odměňuje. Fanouškům vadí, že některá jména se dostávají k titulovým šancím častěji a rychleji než jiná, i když jejich sportovní nárok je diskutabilní.

Zaznívá i výtka, že O’Malley měl pouze jednu obhajobu titulu, přesto se pohyboval v situaci, kdy může po jedné výhře znovu „sedět a čekat“ na další titulovou možnost. Do toho se připomíná, že šampion mezitím obhajoval proti těžkým soupeřům, zatímco u jiných kandidátů se vyžaduje mnohem delší a tvrdší cesta.

„Správný zápas“ vs. „money fight“

Tahle debata má jeden stálý motiv: zápas, který dává největší sportovní smysl, není vždy ten, který je nejvýhodnější pro organizaci. A pokud matchmaking dlouhodobě zvýhodňuje jména, která se lépe prodávají nebo vytvářejí větší pozornost, nutně to oslabuje důvěru v žebříčky a v představu, že nejlepší opravdu bojuje s nejlepším ve správný čas.

Moment se Zahabim: výběr jednodušší cesty

V diskusi rezonuje i pasáž, kdy se probírají možní soupeři typu Cory Sandhagen nebo Umar Magomedov, a následně padne jméno Aiemann Zahabi. Právě u něj je vnímaný viditelně větší zájem, protože ho část fanoušků považuje za přijatelnější, „snazší“ matchup než elitní jména z čela divize. Naopak u těžších soupeřů se objevuje podmínka: vzít je jen za peníze na úrovni titulových zápasů.

Reakce fanoušků: žebříčky nic neznamenají, matchmaking působí jako scénář

V komentářích převládá frustrace a cynismus. Část fanoušků píše, že O’Malley se k pásu už nikdy nedostane, jiní zpochybňují jeho výkon i samotný výsledek posledního zápasu. Velmi často se opakuje názor, že po spojení UFC s WWE se organizace ještě víc posunula k „sports entertainment“, kde žebříčky a zásluhy nemají reálnou váhu. Padá i přirovnání ke „scénáři“, narážky na to, že Vince McMahon (přední postava WWE, pozn, redakce) „píše příběh“, a obecná nedůvěra k tomu, že o titulových šancích rozhoduje férové pořadí. Současně se ale objevuje i pragmatický postoj: pokud UFC takové chování odměňuje, není překvapení, že se část fighterů začne chovat nesportovně, protože je to finančně nejvýhodnější. Zaznívá i přirovnání, že O’Malley je Colby Covington bantamové váhy.

Závěr: problém UFC není O’Malley, ale pravidla hry

O’Malley se chová racionálně z pohledu kariéry a peněz. Spor je o to, jestli by mu systém měl dovolovat čekat na titulovou šanci po jedné výhře, zatímco jiní musí dokazovat nárok delší sérií a rizikovými zápasy. Pokud UFC chce být vnímaná jako sport, musí být schopná prosazovat meritokracii i proti vlastnímu pokušení dělat jen to, co je nejvýhodnější. Pokud to neudělá, bude se tahle debata vracet pořád dokola.

Zdroj: UFC